Polina Khatsenka pochází z běloruského Minsku, do Ústí nad Labem ale přišla studovat na Fakultu umění a designu UJEP a právě zde začala postupně nacházet svůj osobitý umělecký jazyk. Jako audiovizuální umělkyně, sound designerka, producentka a DJka vystupující pod jménem mʊdʌki pracuje se zvukem, prostorem, field recordingem, experimentální elektronikou i klubovou kulturou. V její tvorbě se výrazně otiskuje krajina kolem Ústí: Krušné hory, České středohoří, industriální stopy, místní mýty i zvláštní napětí města, které stojí mimo hlavní kulturní centra, a přesto dokáže být silným prostorem pro experiment. Polina je spojena s kolektivem phonon~, který v Ústí rozvíjí prostorový poslech, experimentální hudbu a undergroundovou scénu. Na FUD pokračuje v doktorském výzkumu zaměřeném na zvuk, přítomnost a digitální kulturu.
V rozhovoru se ptáme, jak ji formovalo místo, škola i krajina, jak se její tvorba dostala z akademického prostředí do živé hudební scény a proč může být právě Ústí laboratoří současného zvukového umění.
Kdy se pro tebe Ústí změnilo z města, kam jsi přijela studovat, v místo, které začalo přímo formovat tvoji tvorbu?
Ústí se tím místem stalo vlastně hned. Začalo mě formovat od chvíle, kdy jsem přijela na sever a nastoupila na fakultu. Během konzultací s Danem Hanzlíkem a Pavlem Mrkusem, při společné studentské práci, pokusech, chybách a neustálém učení se toho pro mě proběhlo opravdu hodně. Začátek byl děsivý. Celý první ročník jsem si myslela, že zvládnu jen jeden semestr a pak se vrátím do Běloruska, protože jsem měla pocit, že to nedám. Nakonec se ale ukázalo něco jiného: něco mě tu drželo a něco se ve mně otevřelo, takže jsem pokračovala. I když je dnes můj vztah k Ústí mnohem složitější, to místo ve mně zanechalo obrovskou stopu. Formovala mě nejen škola, ale i zdejší terén, kulturní dění a sociální a ekonomická situace. Ústí mi ukázalo, jak se věci mohou dít, ale také jak se někdy nedějí, i když si je lidé velmi přejí. To všechno zásadně ovlivnilo mě i mou tvorbu.
Ústí bývá vnímané jako drsné, industriální a ne úplně snadno čitelné město. Jak jsi ho vnímala ty, když jsi sem přišla z Minsku?
Pamatuju si, že když jsem poprvé vystoupila z vlaku a procházela městem pěšky, připadalo mi Ústí nekonečně velké a neobsáhnutelné. S formulací, že je drsné a obtížně čitelné, bych ale souhlasila. Pořád se mluví o jeho velkém potenciálu, jenže ten se těžko naplňuje. Jako by městu chyběla jasnější vize a podmínky, aby se jeho energie mohla skutečně rozvinout. Po příchodu jsem většinu času trávila na fakultě, doma nad vlastní prací nebo telefonováním s kamarády z Minsku, po kterých se mi velmi stýskalo. Přesto jsem město postupně prošla křížem krážem. Samotné Ústí na mě často působí opuštěně, jeho poloha je ale naprosto úžasná. Někdy říkám, že je to nejlepší místo pro bydlení v krásné krajině. České středohoří, Krušné hory i České Švýcarsko nesou silné stopy minulosti a působí autenticky. Město samotné by si však zasloužilo mnohem větší péči. Zároveň pro mě byl příchod sem v roce 2014 obrovským skokem oproti Bělorusku. I přes svou perifernost na mě tehdy Ústí působilo jako úplně jiný, evropský svět.
Jakou roli ve tvé práci hraje krajina kolem Ústí: Krušné hory, České středohoří, průmyslové stopy nebo místní mýty?
Dnes už můžu s jistotou říct, že mě zdejší drsná, krásná a neopakovatelná krajina zásadně formovala. Protože jsem právě tady prožila své tvůrčí začátky, moje práce se přirozeně vydala směrem k akustické ekologii, terénním nahrávkám, pozorování krajiny a hledání způsobů, jak se na konkrétní místo napojit. Do krajiny jsem od začátku utíkala, ale zároveň jsem se do ní vydávala vědomě. Musela jsem překonat strach z volného pohybu v terénu a naučit se sejít z cesty. Pobyt tady mě naučil chodit tam, kam mě to táhne, a někdy si cestu definovat až během samotného objevování. To je pro mou tvorbu velmi příznačné i v přeneseném smyslu. Místní mýty se v mé práci výrazněji objevily během pandemie a po začátku války, kdy jsem potřebovala vytvořit hlubší vztah k místu, kde žiju. Mýty a ságy mě fascinují tím, že dávají tvar pocitům a jevům, pro které běžný jazyk nestačí. Díky práci Jaroslava Achaba Haidlera jsem narazila na příběhy spojené s konkrétními místy v regionu. Začala jsem tato místa objíždět a pořizovat tam zvukové snímky. Ve skladbách jsem se snažila zachovat jejich bezčasovost a magičnost. Pocit, jako by člověk prošel branou do jiného, mytického prostoru.
Myslíš, že by tvoje tvorba vypadala jinak, kdybys studovala v Praze, Berlíně nebo jiném větším kulturním centru?
Určitě ano. Myslím, že by mnohem víc následovala směry, které byly v daném městě právě výrazné. Když jsem přišla do Ústí, vůbec jsem nevěděla, čemu se chci věnovat. Hlásila jsem se na fotografii, ale dostala jsem se do ateliéru Time-Based Media. Několik let mi trvalo pochopit, co tento obor znamená a jak v něm můžu pracovat autenticky. Právě Ústí mi umožnilo hledat vlastní cestu bez příliš silného tlaku okolních trendů. Kdybych se hned ocitla v Praze nebo Berlíně, pravděpodobně bych se v množství vlivů a možností ztratila a věnovala víc energie socializaci a zapojování se do scény než introspekci a vlastnímu rozvoji. Tady jsem měla prostor projít dlouhou vnitřní transformací a postupně si vytvořit vlastní postoj.
Co ti FUD UJEP dala právě tím, že stojí v Ústí nad Labem, mimo samozřejmá kulturní centra?
Ať už mluvím o pozitivních, nebo negativních zkušenostech, dala mi fakulta i Ústí strašně moc. Paradoxně mě jako první napadá Erasmus a možnost poznat jiné školy a instituce, na které bych ze své tehdejší situace běžně nedosáhla. Díky tomu jsem získala odstup a mohla jinak vidět i prostředí, ze kterého jsem vyšla. Místní umělecký provoz je menší a přehlednější, takže jsem mohla postupně pochopit, jak funguje. Když jsem začala spolupracovat na zvukové tvorbě a dalších projektech, lidé kolem fakulty mě začali vnímat jako někoho, kdo umí převzít zodpovědnost a být součástí týmu. Stala jsem se součástí tvůrčího aparátu, který školu udržuje v pohybu. Sledovat, kolik energie lidé vkládají do společné práce, mě dodnes inspiruje. Ústí mě také naučilo pomalosti. Naučila jsem se soustředit na celek, užít si ticho, pozorovat a někdy ustoupit do pozadí. A hlavně jsem pochopila, že nuda je normální a nezbytná. Člověk ji potřebuje, aby mohl integrovat své zkušenosti, vyvíjet se a nezůstat jen v nekonečném proudu podnětů.
Kdy jsi začala vnímat zvuk jako způsob, jak číst místo, krajinu nebo paměť města?
Zvuku jsem se začala věnovat už v prvním ročníku bakalářského studia. V jednom z prvních děl jsem použila zvukové prostředí fakulty jako hlavní stavební materiál a její vnitřní znění jsem přenášela ven do veřejného prostoru. Tehdy jsem ještě vědomě nepřemýšlela o zvuku jako o způsobu čtení místa. Fascinovalo mě ale hledat skryté, latentní zvuky, které běžně nevnímáme, přestože jsou stále kolem nás. Důležité bylo také setkání s Janem Krombholzem, který tehdy studoval magisterský program v ateliéru Time-Based Media. Otevřel mi úplně nový zvukový a hudební svět. Později jsme začali pořádat akce phonon~ a založili spolek. Dodnes sdílíme zájem o filozofii a fenomenologii zvuku i o jeho silnou animalistickou energii. Klidně bych řekla, že to bylo osudové setkání. Od té doby je zvuk neoddělitelnou součástí mého života a postupně se pro mě stal způsobem, jak prostor vnímat, číst a chápat.
Tvoje práce se pohybuje mezi školou, galerií, klubem a krajinou. Kde se tyhle světy podle tebe nejvíc protínají?
Tohle je pro mě životní otázka. Každé z těch prostředí má vlastní pravidla, estetiku, způsob komunikace i očekávání. Dlouho jsem mezi nimi přepínala a v každém působila trochu jinak. Postupně mě to ale donutilo přestat být shapeshifterem a začít být ve všech situacích víc sama sebou. Ve škole, galerii, klubu i krajině se cítím svým způsobem doma. Každé místo otevírá jinou část mé osobnosti a umožňuje mi zkoumat otázky, které jsou pro mě skutečně bytostné. Nejde o trend ani o potřebu někam patřit, ale o různé způsoby, jak sdílet vlastní zkušenost a myšlenky. Nejvíc se tyto světy protínají v akcích phononu~. Postupně se z nich stal melting pot akademického prostředí, galerie, klubového zvuku, krajiny a experimentální práce s architekturou. Pracujeme s prostorem jako s aktivní součástí díla a propojujeme soustředěný poslech s fyzickou silou zvuku. Je to formát, kde vedle sebe mohou existovat výzkum, hudba, instalace, performance i společenská událost. Cesta k němu trvala několik let, ale dnes vidím, že jsme vytvořili něco velmi specifického a chci v tom pokračovat.
Jak se ti podařilo dostat z akademického prostředí do živé klubové a undergroundové scény?
Ve velké míře díky lidem, které jsem potkala. Ještě v roce 2014 jsem o junglu nebo undergroundové elektronice věděla jen málo a vůbec mě nenapadlo, že bych jednou mohla hrát jako DJka. V Bělorusku by se mi tahle možnost neotevřela stejným způsobem. Od začátku mi bylo jasné, že nemůžu hrát jen proto, abych uspokojila publikum nebo promotéry. Hudbu vybírám podle toho, jestli se mnou skutečně pohne. Může to být současný experimentální bass, velmi okrajový směr, nebo jungle a drum and bass, které část společnosti považuje za mrtvé. Pro mě je nejdůležitější sdílet hudbu, ke které mám opravdový vztah, a nesnažit se napodobovat to, co je právě v trendu. Začala jsem hrát kolem roku 2016 a trvalo několik let, než jsem se začala výrazněji objevovat na scéně. Byla to dlouhá cesta plná pochybností, nevyspání, práce a přemýšlení, jak u hudby zůstat a zároveň se jí alespoň částečně živit. Stejně důležité bylo setkávání, výměna názorů a hledání spřízněných lidí. Rezidence v Bike Jesus a později ve Fuchs2 mi přinesly zkušenosti, které se nedají získat jinak. Postupně si mě začali všímat i kurátoři a promotéři, mimo jiné proto, že zvuk, který hraju, není na místní scéně příliš zastoupený.
Jakou roli v tom sehrál kolektiv phonon~ a potřeba vytvořit si v Ústí vlastní scénu?
Mou DJskou cestu a potřebu vytvářet vlastní scénu nevnímám jako úplně totožné věci. phonon~ od začátku směřoval hlavně k experimentální hudbě, prostorovému zvuku, kvadrofonii, ambisonice a uměleckému výzkumu. Klubová scéna pro mě dlouho představovala jiný svět, i když se dnes obě roviny stále víc propojují – například v sérii Twin Turbo zaměřené na taneční a basovou hudbu. phonon~ jsme začali tvořit v roce 2017. Organizování akcí mi ukázalo, kolik práce, času a energie se skrývá za jedním večerem. Díky tomu mám velké pochopení pro promotéry a organizátory, zvlášť v nekomerčním prostředí. Vycházíme z DIY kultury a vzájemné pomoci: profesionální produkci vytvářejí lidé, kteří chtějí udělat kvalitní a nereprezentovanou akci, na kterou by sami rádi přišli. Na začátku u nás hráli hlavně kamarádi ochotní přijet třeba jen za cestovní náklady. Právě tato síť vztahů nám postupně otevřela cestu do mezinárodního prostředí. Pokud jde o vytvoření stabilní scény přímo v Ústí, musím ale přiznat, že se nám to úplně nepodařilo. Prostorový zvuk a experimentální elektronika jsou náročnější formáty a místní publikum je ve větší míře aktivně nevyhledává. Trvalo mi dlouho si připustit, že některé naše aktivity potřebují jiné prostředí. Zároveň nás to donutilo hledat spřízněné lidi mezinárodně, což se nakonec stalo jedním z nejdůležitějších směrů phonon~.
Kam bys chtěla svou práci posunout dál: víc k výzkumu, hudbě, krajině, výuce, nebo právě k jejich propojení?
V nejbližší době mě nejvíc táhne vytváření uzavřených autorských projektů, které můžu nabídnout širšímu publiku. Přihlásit je na open call, showcase nebo festival. Přemýšlím hlavně nad hudebními alby a ucelenými performativními formáty. Chtěla bych dál rozvíjet práci s cimbálem, věnovat se live dubu a skrze vlastní způsob slyšení interpretovat hudební světy, které mám ráda. Zajímá mě také výuka, ale nejvíc mi dává smysl ve formě intenzivních vícedenních workshopů a laboratoří, kde se lidé mohou do tématu opravdu ponořit. Je to vidět i na vývoji naší letní školy, kterou s phonon~ pořádáme už čtvrtým rokem. Program Summer Lab 2026 jsem z velké části dramaturgicky sestavila a zjistila jsem, že mě baví vytvářet dlouhodobější proces, ve kterém na sebe jednotlivé části navazují a lidé se mohou společně posunout. Výzkum pro mě přitom není oddělená disciplína. Vnímám ho jako neustálé hledání co nejpřesnějšího média a způsobu, jak vyjádřit určitou zkušenost, postoj nebo krásu. Je součástí každé mé práce. Od reflexe současného dění přes používání technologií až po osobní otázky. Hudbu, krajinu, výuku a výzkum proto nechci oddělovat. Chci dál hledat formáty, ve kterých se mohou přirozeně propojit. Nejdůležitější pro mě zůstává upřímnost sama k sobě v tom, co vytvářím, proč to dělám a co sdílím s ostatními.
Polina Khatsenka je běloruská audiovizuální umělkyně, sound designerka, hudební producentka a kurátorka zvukového umění. Narodila se v roce 1992 v Minsku a dlouhodobě působí v Ústí nad Labem a v České republice. Do Ústí nad Labem přišla studovat na Fakultu umění a designu UJEP, kde se věnovala ateliéru Electronic Imagery / Time-Based Media a postupně zde našla nejen školní zázemí, ale i prostředí pro vlastní autorský výzkum. Její tvorba se pohybuje mezi zvukovou performancí, site-specific instalací, experimentální elektronikou, prostorovým zvukem, field recordingem a prací s akustickou pamětí místa. Pod jménem mʊdʌki vystupuje také jako producentka a DJka a propojuje galerijní prostředí s klubovou kulturou, basovou hudbou, improvizací a hlubokým poslechem. Je součástí a spolutvůrčí osobností kolektivu phonon~, který v Ústí rozvíjí experimentální hudební události, vícekanálový poslech a komunitu kolem současného zvuku. Na FUD UJEP pokračuje v doktorském studiu, v němž se zabývá tématem „Poloha vs. Přítomnost: aurální percepce jako existenciální nástroj ve světě digitální kultury“. Její postgraduální práce tak navazuje na širší zájem o to, jak nás zvuk ukotvuje v prostoru, jak mění vnímání přítomnosti a jak může fungovat jako protiváha vizuálně přesycené digitální kultury. Její hudební release DRIZZLE [PHO005], vydaný pod hlavičkou phonon~, ukazuje další linii její práce: nahrávku určenou jak pro soustředěný poslech, tak pro silné zvukové systémy.
phononlabel.bandcamp.com/album/pho005-drizzle
mudaki.bandcamp.com/album/wu-wei-ep
phonon.cz/sonic-den-ambisonic-tea-room
Fotografie Kristýny Císařové k rozhovoru vznikly v sekularizovaném kostele Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích, kde Fakulta umění a designu UJEP připravila site-specific výstavu Kraj bez kraje. Skupinová výstava studentů, absolventů a vedoucích ateliérů Objekt – prostor – akce a Přírodní materiály se věnuje krajině, domovu, identitě, paměti místa i vztahu člověka k prostředí, které jej obklopuje a proměňuje. Díla reagují na jedinečný prostor někdejšího jezuitského kostela, jeho barokní architekturu i symbolickou atmosféru. Kurátorkou výstavy je Adéla Machová z FUD UJEP.
Výstava je v Litoměřicích přístupná od 5. června do 27. září 2026.
Summer Lab 2026 / Spatial Audio Sympozium / grafický design Michal Ivanecký