Sklo bývá spojované s čistotou, krásou a technickou dokonalostí. Michaela Spružinová z něj ale dělá podstatně neklidnější materiál. Tělesný, ironický, sociálně citlivý a zatížený pamětí míst, odkud pochází. Pracuje s odpadem, nalezenými fragmenty i pozůstatky zaniklých skláren a odmítá zůstat jen u krásného objektu. Do její tvorby vstupují tělo, jinakost, ženská zkušenost i otázka, jak si v prostředí současného umění udržet vlastní hlas. Rozhovor je proto nejen o skle, ale také o práci, odvaze a svobodě nenechat se zavřít do jediné představy o tom, jak má umění vypadat.
Sklo si většina lidí spojuje s čistotou, krásou a dokonalým řemeslem. Ty ho ale často používáš úplně jinak. Je tělesné, ironické, někdy až nepohodlné. Kdy ti došlo, že sklo nemusí být jen krásné?
Bylo to v momentě, kdy jsem se ocitla na stáži na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě. Tam jsme neměli žádný materiál kromě zbytků plochého a obalového skla. Muselo se improvizovat z odpadu, který ale vykazoval kvalitní řemeslné zpracování v souladu s konceptem. Současně jsme měli velice omezené technické prostředky, které neumožňovaly vytvářet složité brusy nebo tavenou plastiku, natož foukat větší tvary. Naučila jsem se v takových limitovaných podmínkách pracovat a u takového přístupu setrvávám dodnes. Baví mě vytvářet fabulace z materiálu, který by byl na skládce. Ta mystifikace diváka je pro mne poměrně zásadní, protože dochází právě k napětí mezi těmi konvenčními nároky na sklo.
Na tvých věcech je vidět, že za nimi stojí hodně fyzické práce a technologického přemýšlení. Zároveň ale nejsou jen ukázkou řemesla a mají jasný postoj. Jak si hlídáš, aby se z díla nestala jen dobře zvládnutá technika?
Podle mého názoru je to jen o pozorování okolí a také o sdílení svého příběhu. Nebezpečné je tvořit v trendu, protože ten se neustále mění a vy můžete ztratit svou autenticitu. Já jsem poměrně problémový člověk. Nemám ráda lhaní nebo zkreslené informace. Říkám věci otevřeně a na rovinu. Tyto principy mi podle mého názoru pomáhají držet se stále v takové té zdravé sebekritické kondici. Současně udržuji vazby se sklářskou bublinou ze zahraničí a ta je nejlepším kritikem mé tvorby.
Často pracuješ s odpadním nebo nalezeným sklem. Co tě na tomhle materiálu přitahuje? Je to ekologie, ekonomika, estetika, nebo hlavně jeho předchozí život?
V první řadě je to ekologický aspekt, protože k utvoření skloviny je zapotřebí mnoho přírodních zdrojů a energie. My máme výhodu, že přírodní zdroje, jako je sklářský písek, máme, ale například v Číně se písek těží z moří a má to obrovský dopad na životní prostředí. Pokud se mi podaří nalézt materiál, který prošel výrobním procesem z hlediska dlouhodobého vývoje z určitého místa, tak svým způsobem uchovávám naše kulturní dědictví. A vlastně asi nejtěžším úkolem pro mě je s takovým materiálem nakládat šetrně do výstupu, který vizuálně zohlední jeho původ a historii. Takto jsem připravila výstavu Pohlednice z pouště pro galerii Pragovka. Sklo pocházelo z firmy Egermann, kterou založil veliký vynálezce Friedrich Egermann. Díky němu máme lithyalinové sklo, červenou lazuru apod. Tato firma zanikla během covidu, protože její největší klientela byla na Blízkém východě a nemohlo se cestovat za účelem obchodu. Sortiment byl tedy přizpůsoben kánonu figurativního umění Blízkého východu a já jsem se takovému diktátu přizpůsobila. Sklo jsem dva roky vyhrabávala z hromad prachu v půdních prostorách firmy a vykupovala za pakatel. Podařilo se mi tak zachránit materiál, který v mnohých případech vznikl v první polovině 20. století.
Hodně tvých projektů vzniká pro konkrétní místo. Co se změní, když neděláš objekt „jen tak“, ale reaguješ na prostor, jeho historii, atmosféru nebo materiál, který odtud pochází?
V některých případech se mi podaří zapojit veřejnost do projektu a vytvořit tak participativní výstavu. Bylo to tak například na výstavě Naughty net v galerii 105 v Třeboni. V okolí působily dvě sklárny, Včelnička a sklárna v Chlumu u Třeboně, ale již nefungují. V obou případech se jednalo o veliké zaměstnavatele v regionu. Včelnička měla velice specifický barevný sortiment, konkrétně zlatý rubín, který se dnes už ve výrobě moc neobjevuje. Prostřednictvím inzerce jsem prosila o hmotný dar ve formě skla z těchto skláren. Z darů jsem pak vytvořila nové práce a pozvala dárce na výstavu a její doprovodný program, který spočíval ve workshopu na místní střední odborné škole, která má sklářské obory.
Ve tvé práci se objevuje tělo, jinakost, sociální témata i fascinace queer kulturou. Zároveň to nepůsobí jako jednoduchý aktivismus nebo ilustrace názoru. Jak si u těchto témat držíš svobodu a humor?
Asi je to tím, že nejsem úplný insider, ale pozorovatel. Ráda komentuji svoje situace, které se vztahují k mému tělu, protože je to nejupřímnější osobní zpověď a „popis jednoho zápasu“. A tím je zápas se sebou samotnou a konvencemi ve společnosti, které mne svazují. Současně je to i moje komplikovaná osobnost, která v sobě snoubí maďarské kořeny a český dělnický původ. To vše je dost náročný mix podnětů a emocí, které vztahuji k sobě samotné. A aby se z toho člověk nezbláznil, popouští uzdu humoru a tvorbě, která nemá konvenční cílovou skupinu.
Říkala jsi, že sklářství je pořád dost mužský svět. Fyzicky, technologicky i tím, jaká autorita se v něm tradičně uznává. Jaké je hledat si v takovém prostředí vlastní místo a nehrát jen podle pravidel, která už někdo nastavil?
V současnosti se už tyto role proměňují, ale neznám ani jednu ženu v České republice, která by se specializovala na foukané nebo hutně tvarované sklo, jako je tomu v zahraničí. Současně vidím tento nevyvážený poměr i ve školství, kdy na všech vysokoškolských ateliérech jsou ve vedení ateliérů skla jen muži a ženy jsou jen ve funkcích asistentek. Ta nedůvěra tady stále převládá, a proto vidíme realizace ženských sklářských umělkyň v jiných technikách. U nás se od tohoto materiálu neustále očekávají odlehčená témata, která nepracují například s dobovou historií nebo tématy, která rezonují s dnešní nejmladší generací. Podle mě je velice vyčerpávající jít svojí cestou, ale vyplatí se. Čas vždy ukáže pravdu. Práce, které jsem dělala před 15 lety, jsou v současnosti v největším kurzu. Moje pravidlo je: nepodlézat, zůstávat sama sebou.
Mluvila jsi o tom, že když chce být člověk jako umělec úspěšný, nestačí jen dobře pracovat v ateliéru. Musí se umět sám produkovat, komunikovat, dokumentovat, investovat do sebe a být vidět. Jak těžké bylo přijmout, že i tohle je součást umělecké práce?
Já jsem zažila nástup digitální doby v daleko pozdějším věku než během studia. Výuka v 3D programech, webu apod. mě minula. Takže jsem byla nucena se všemu naučit sama z vlastní iniciativy. Moje díla vznikala v době, kdy byl trh zaměřený na generaci umělců, která tvořila před pádem železné opony. Nebylo tedy vůbec snadné se do tak silného konkurenčního prostředí prosadit. A ten generační rozdíl byl opravdu markantní, takže nebyl v okolí nikdo, kdo by s vámi sdílel své zkušenosti. Dnes je naprosto přirozené si sám spravovat web, propagaci, pracovat na grantech, držet si ateliér a současně realizovat výstavy. Díky globalizaci a online systému jsou lidé daleko rychleji propojeni a mohou si sdílet zkušenosti. Konkurence je 3× větší, než byla v mém studijním období. V tom vidím zásadní problém vysokoškolského systému, který nutí ateliéry nabírat dvakrát tak větší množství studentů. Během posledních 15 let vznikly další tři vysokoškolské ateliéry skla, a pokud chcete na trhu obstát, musíte se přizpůsobit tomuto tempu. Je asi touhou každého umělce být zastoupen galerií, která zařídí všechno, ale i to má druhou stranu mince. Můžete být zcela odstřiženi od své komunity, ztratit kontakt s divákem a být ve zlaté kleci. Pro mne to je určitá forma seberealizace a možnosti udržovat se ve zdravé umělecké kondici, takže to nepovažuji za negativní součást umělecké praxe.
Ústí nad Labem a FUD jsou pro tebe důležité, ale nepůsobí to jako jednoduchý vztah. Co ti tohle prostředí dalo? A od čeho ses naopak potřebovala odpoutat?
Já jsem zažila ještě období, kdy škola působila v centru města. Ateliéry byly malé a sousedily vzájemně se sebou. Jezdili jsme i za spolužáky do Dubí, kde jsme trávili společné večery. Vznikala silná přátelství, která udržuji dodnes, a současně i sdílení zkušeností z praxe s materiály, jako byly proutí, textil, hlína apod. Já jsem se na této škole naučila mít na sebe vysoké nároky a udržet si kvalitu výstupu po všech jeho stránkách. Prakticky jsem se díky Kurátorským studiím naučila produkovat výstavy, a tím pádem nejsem v tomto ohledu závislá na galerii a jsem schopna vypracovat žádosti o grant apod. Jsou to velice cenné zkušenosti, ze kterých čerpám dodnes. Současně jsem však potřebovala zdravý odstup, abych obstála v zahraničním konkurenčním prostředí. Proto jsem se vydala na velice komplikovanou profesní dráhu, která mě každý týden zavede až do Zlína na Univerzitu Tomáše Bati.
Dnes učíš na vysoké škole a zároveň dál pracuješ na vlastní akademické cestě. Co se snažíš studentům předat nejvíc? Řemeslo, odvahu, schopnost myslet v kontextu, nebo spíš vědomí, že bez vlastního postoje se umění rychle vyprázdní?
Je to velice složitý vztah mezi lidmi, kteří si z nějakého důvodu vyberou vás jako průvodce svými začátky. Vy se do nich částečně otisknete v rámci diskuse a vedení ve výuce. Já mám velkou výhodu v tom, že cestuji přes celou republiku, a tím pádem mám možnost sledovat dění na konkurenčních ateliérech skla v Praze, Ústí nad Labem a v Liberci. Jsem v obraze a proti tomu se snažím vytvářet témata, která se zaměřují na zahraniční scénu. Vždy je lepší mít širší záběr než setrvat v tuzemském kontextu. Všechny kvalitní sklářské soutěže nebo výstavy se odehrávají v Japonsku, USA, Francii, Itálii a tam je specifické publikum. Pro mě je důležité, aby každý ze studentů odcházel se svým vizuálním jazykem, měl kvalitní portfolio, udržoval zdravé vztahy s kolegy v oboru a byl i zodpovědný za svou práci. Tomu všemu se je snažím naučit v souvislosti se zadáváním témat, která je naučí nejen řemeslu, ale i navrhování výrobku pro kontinuální výrobu. Je mi jedno, jestli z něj bude designér, umělec, nebo technolog. Důležité je, aby uměl dotáhnout do zdárného konce svůj záměr, věřil si a zůstal sám sebou.
Michaela Spružinová vystudovala Ateliér skla a Kurátorská studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem. K Ústí se pořád vrací jako k místu, které ji formovalo, i když její práce už dávno přesahuje místní scénu. Tvoří v Brné u Ústí nad Labem, působí jako pedagožka na UTB ve Zlíně a zároveň si systematicky buduje vlastní akademickou i autorskou dráhu.
V posledních letech na sebe výrazně upozornila výstavami Pohlednice z pouště v pražské Pragovce, V trní v Galerii Kuzebauch nebo Z louže do louže v Galerii výtvarného umění v Náchodě. Její práce se objevila také ve SPOT Gallery, olomouckém Telegraphu, na Designbloku a v dalších výstavních kontextech současného skla a umění. Důležitou roli v jejím profesním okruhu mají také kurátorské a autorské vazby, například na Miru Macíka nebo Belén Uriel.
Spružinová pracuje převážně s odpadním a nalezeným sklem, často tvoří pro konkrétní místa a do sklářského prostředí vnáší témata těla, jinakosti, humoru, queer i sociální citlivosti. Sklo u ní není jen krásný materiál, ale způsob, jak přemýšlet o světě, práci, místě i vlastní pozici. Součástí její praxe je i vědomý self-management — schopnost svoji práci nejen vytvářet, ale také produkovat, propagovat, komunikovat a prosazovat.
foto Kristýna Císařová