Galerie Benedikta Rejta v Lounech patří k institucím, jejichž význam vyrůstá nejen ze sbírky a architektury, ale také z intenzivního vztahu ke konkrétnímu místu.
V rozhovoru s její ředitelkou Kateřinou Melenovou se otevírá téma galerie jako veřejné instituce, která hledá rovnováhu mezi uměleckou autonomií, edukací a komunitním rozměrem. Řeč je o historii, obnově instituce i o tom, jak může galerie dnes vstupovat do každodenního života města. Rozhovor tak nabízí pohled na současné promýšlení kulturní instituce mimo velká centra.
Galerie Benedikta Rejta (GBR) je místo s výraznou historií i silnou fyzickou přítomností ve městě. Co dnes podle vás znamená, že taková galerie stojí právě v Lounech?
To úplně není jednoduchá otázka. Můžeme na ní nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu. Zcela jistě je možné říci, že zjevně na velikosti místa nezáleží. Na čem ale záleží, jsou lidé a okolnosti. Jejich vzájemnou souhrou vzniká potenciál, ze kterého může vzejít lecos významného. V Lounech se to projevilo ve výtvarném umění, v setkání silných osobností, jejichž radost z tvorby zdaleka převyšovala dobová omezení a manifestovala se v šedesátých letech minulého století ve vzniku galerie. Význam sbírky i jedinečnost budovy GBR snesou srovnání s významnými evropskými institucemi, ale není jednoduché o tom přesvědčit návštěvníky. To nás, jako její správce, zavazuje, abychom následovali tu zakladatelskou energii a neustále připomínali, že i v malém městě mohou vznikat velké věci.
U podobných institucí mimo velká centra se často mluví o tom, co přinášejí svému okolí. Zajímá mě ale i opačný pohled: co podle vás dává galerii samo město a kraj, ve kterých působí?
„Locus regit actum“ (Místo určuje děj) – tvrzení, které asi nejlépe odpovídá na vaši otázku. Zasazení architektonicky významné budovy do jádra středověkého města je samo osobě silným zážitkem. Kontrast historie a moderního umění galerii velmi svědčí. Nicméně určující je fenomenální horizont Českého středohoří, rezonující v unikátních stanových střechách lounského kostela sv. Mikuláše. Galerie stojí na jejich ose a právě to je jistě jeden z nejpůsobivějších momentů, který zde působí.
Galerie sídlí v domě, který je architektonicky mimořádný a po rekonstrukci znovu velmi silně působí. Jak přemýšlíte o tom, aby tenhle výrazný prostor nebyl jen obdivovaný, ale opravdu sdílený a zabydlený místními?
Trefil jste se do skutečně kruciální otázky. Spojit „chrám umění“ s potřebou komunitního kulturního života vůbec není jednoduché, je to spíše nemožné. Mimořádná stavba je svébytným světem, vybízejícím ke kontemplaci, uměleckému prožitku, k tichému usebrání. Proto jsme překročili jeho hranice a iniciovali studiový experimentální prostor PRONA, který nám komunitní rozměr programu umožňuje.
Do čela galerie jste nastoupila v roce 2020, tedy ve chvíli, která kulturním institucím příliš nepřála. Když se na to období díváte dnes, co pro vás bylo při obnovování galerie a jejího každodenního fungování nejdůležitější?
Faktorů bylo více. Určitě to byly moje předešlé zkušenosti, bez kterých bych asi nápor převzatého dědictví po minulém vedení nezvládla. Soudní spory, policejní vyšetřování, chaos ve sbírce, nevyhovující technické vybavení, budování nového týmu… Období pandemie nebylo jednoduché, uzavření institucí nám však paradoxně pomohlo a umožnilo získat čas pro nový začátek. První výstava se jmenovala RESET a ta vlastně předurčovala vše, co se následně dělo. Galerie dlouhodobě stagnovala, takže i zprvu malé proměny působily pozitivně. Klíčové bylo vytvoření nového týmu, který je dnes hlavní devizou uměleckého, odborného i technického fungování.
Jakou roli v tom pro vás hraje práce se školami a edukace? Ne jako doprovodný program navíc, ale jako jeden ze způsobů, jak galerie vstupuje do každodenního života města? K dětem, studentům, pedagogům i rodičům?
Edukace hrají zásadní roli v tzv. audience developmentu. Získávat nové publikum bylo hlavním úkolem, který přede mnou stál a myslím, že se nám to povedlo. V současné době tvoří polovinu návštěvníků právě organizované školní skupiny – od mateřských po střední školy.
V poslední době je vidět, že galerie nechce zůstávat jen uvnitř své hlavní budovy, ale vstupuje i do dalších městských prostorů. Třeba prostřednictvím Studia PRONA, které vzniklo ve spolupráci s mladými lidmi v bývalé prodejně nábytku. Je pro vás i tohle způsob, jak může galerie ve městě opravdu žít? Ne v něm jen sídlit?
Ano, přesně tak. Není na to ale žádný recept. Zase jen již zmiňovaná souhra okolností, neplánovali jsme to. Stalo se to. Objevila se skupina mladých studentů FUD UJEP a AVU, objevil se dostupný prostor s velkým potenciálem a PRONA byla na světě. Vznikla organicky, oživuje město, činí ho atraktivnějším pro mladé lidi. Pozoruji to s velkou radostí a údivem.
V posledních letech galerie otevírá i témata duševního zdraví a wellbeingu. Je to pro vás jeden z příkladů toho, jak může veřejná kulturní instituce vstupovat do života lidí i jinak než jen skrze samotné výstavy?
Jistě ano. Otázka vztahu umění a duševního zdraví zarezonovala s duchem doby i předpoklady v týmu. Hlavní kurátorka galerie Lucie B. Šiklová je bývalá arte terapeutka a to nám otevřelo cestu ke spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví v Praze. Uspořádali jsme společně výstavní trilogii KRÁSA – HRA -DUŠE, která se tímto tématem zabývala a v současnosti iniciujeme založení Centra prevence kulturou. Vznikalo to opět organicky, nebyl to nějaký plán. Duševní zdraví je velkým tématem dneška a umění má v této oblasti významný potenciál.
Co byste si přála, aby si o Galerii Benedikta Rejta za několik let mysleli lidé přímo v Lounech? Ne odborná veřejnost, ale ti, kteří kolem ní chodí každý den?
Přála bych si, aby z ní měli radost, stejnou, jakou pociťujeme my uvnitř, když připravujeme programy, nové výstavy i experimentální studio. Aby pro ně byla místem, kde se potkají jak s velkými uměleckými zážitky, tak s komunitními programy pro každodenní život. Je to jistě ambiciózní přání, ale věřím, že se to stane.
Kateřina Melenová je ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech a kulturní manažerka, která se dlouhodobě pohybuje na pomezí umění, veřejného prostoru a regionální kulturní práce. Narodila se v Lounech, vystudovala režii a dramaturgii na DAMU a profesně působila mimo jiné v Českých Budějovicích, kde stála u řady kulturních projektů a prostorů, jako byly Bazilika nebo c. k. Solnice. Podílela se také na regionálním programu projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Do čela Galerie Benedikta Rejta nastoupila v září 2020. Dnes ji vede jako veřejnou instituci, která vedle výstav zdůrazňuje i vztah k místu, práci s publikem a témata spojená s duševním zdravím a současnou rolí umění ve společnosti.
Galerie Benedikta Rejta v Lounech je institucí, v níž se výrazně potkává historie místa, architektura i současné umění. Vznikla v šedesátých letech z mimořádně živého kulturního prostředí a postupně vybudovala sbírku, která má v českém kontextu výjimečné postavení, zejména v oblasti konstruktivních tendencí. Stejně silně působí i samotná budova galerie, vzniklá přestavbou bývalého městského pivovaru podle návrhu Emila Přikryla. Dnes Galerie Benedikta Rejta nestojí jen na své minulosti a architektonické výjimečnosti, ale hledá i nové způsoby, jak být přítomná ve městě a ve veřejném životě. Vedle výstavního programu rozvíjí edukaci, práci s publikem i další aktivity, které otevírají galerii širšímu okruhu návštěvníků a posilují její vztah k Lounech jako konkrétnímu místu.
Studio PRONA vzniklo v Lounech jako spontánní rozšíření Galerie Benedikta Rejta mimo její hlavní budovu. V bývalé prodejně nábytku na Sladovnické 21 se ve spolupráci s kolektivem OPĚT otevřel prostor, který je určený nejen pro výstavy, ale i pro workshopy, přednášky a nové formy setkávání. Galerie tak vstupuje do města způsobem, který je méně reprezentativní a o to přímější: ne jako uzavřená instituce, ale jako místo, kde se kultura může odehrávat blíž každodennosti.
foto Filip Trubač