Ideální prostor pro poznání něčeho nového

Skupinová mezinárodní výstava Sdílené existence v Domě umění Ústí nad Labem představuje umění založené na spolupráci, participaci a dlouhodobých vztazích. Kurátorka Petra Widžová v rozhovoru mluví o komunitním a kolektivním umění, o přesazování zkušeností z konkrétních míst do galerie i o tom, proč je dnes důležité vnímat výstavní prostor jako místo setkávání, sdílení a aktivního vztahu k okolnímu světu.

Výstava Sdílené existence ukazuje umění, které nevzniká o samotě. Co tě osobně přitahuje na umění, které stojí na spolupráci více lidí?

Na tomto typu umění mě baví hlavně velký prostor pro hravost, který se zde otevírá. Kurátorská práce je poté hodně o komunikaci s umělci a o procesu, během kterého díla i výstava vzniká. Tento přístup, se kterým pracuji ve Sdílených existencích, ale objevil se částečně i na mé starší výstavě Logika růstu v benešovském MUD, mi také jako kurátorce pomáhá celou výstavu mnohem osobněji prožít. S kolektivním a participativním uměním se navíc pojí zásadní možnost vstupovat do různorodých prostředí a poznávat je přímo během jejich realizace. Velmi pozitivní je pro mě také vidět, jakým způsobem se celá řada umělců či kolektivů vztahuje k problémům současné společnosti a usiluje o sociální změny; v dnešní době politických zvratů je totiž podle mě extrémně důležité připomínat si význam aktivní občanské angažovanosti a obecně k vnímání okolního světa. Tyto formy umění se navíc často vyvíjí mimo klasické formy uměleckých děl a uměleckého trhu a nabízí velký prostor pro experiment. S ním je nesmírně zajímavé pracovat od začátku do konce, ačkoliv s sebou pochopitelně přináší i určitou nejistotu výsledku.

Některé projekty na výstavě vycházejí z velmi konkrétních míst a komunit. Třeba práce spolku Pojď ven!! / Av avri! nebo umělecký výzkum Romany Hagyó a Silke Maier-Gamauf v Ústí nad Labem. Co se podle tebe stane, když se taková zkušenost přesune do galerie?

Myslím si, že to hodně závisí na konkrétním dílu, pokaždé se totiž děje trochu něco jiného. Za mě je to tak, že se v tomto případě nebavíme tak úplně o významovém posunu uměleckých děl – podobně jako kdybychom do galerie přenášeli třeba street art nebo umění, které vzniká pro konkrétní veřejný prostor. Tam by ztráta kontextu a posun významu byl markantnější. Většina děl na výstavě vznikla přímo pro DUÚL a třeba u Av avri! je to o přenášení určité zkušenosti, o možnosti vyprávět příběhy marginalizované skupiny dětí jejich optikou. Výstava se potom stává takovým médiem, kde se dají aktivity odehrávající se v rovině komunitního umění sdílet. U Romany se Silke je to ještě trochu jinak. Jejich dlouhodobý záměr stojí na sledování obyčejného života v různých lokalitách, ve kterém odhalují genderové stereotypy, bariéry – fyzické i mentální. Tento typ uměleckého výzkumu tak může vznikat kdekoliv to autorkám přijde zajímavé. A fotografie je jejich hlavním vyjadřovacím prostředkem, který často kombinují také s instalací a objekty. 

Zvukové práce Poliny Khatsenko nebo rituální projekty Lucie Králíkové (Efemér) pracují s něčím, co se špatně vystavuje. Se vztahem, atmosférou, pamětí. Jak může galerie jako prostor fungovat pro takové „neviditelné“ věci?

Určitě je to trochu těžší, ale myslím, že když se finální podoba výstupu, která bude nakonec vystavena v galerii řeší od samého začátku vzniku díla, tak to může fungovat dobře a zároveň přinášet estetický zážitek i divákovi, který na akci nebyl. To platí hlavně pro akce Lucie, které jsou hodně o bytí součástí daného díla, ve kterém autorka ráda updatuje rituály pro současný svět, ale také zcitlivuje naše vnímání okolí nebo vytváří vazby s různými aktéry – ať už lidmi, přírodou, minulostí, místem. Akce jsou hodně atmosférické, s čímž pracujeme i v daném výstupu participativního díla Adventní novény – do galerie přibydou fotografie, které pořídili spoluaktéři díla v jeho průběhu a taky se zde objeví symbol, který byl v rámci akce přenášen. U Poliny je to potom trochu jiné, protože tam akce „venku“ nebyla určena pro zapojení diváků. Nahrávání na konkrétních lokacích spojených s místními legendami bylo součástí procesu vzniku díla. Tím finálním dílem je poté sonická architektura – zjednodušeně prostor vytvořený a formovaný zvukem. Lépe řečeno precizním vrstvením a modelováním zvuku, který sice nevidíme, ale jakmile si do něj návštěvník sedne, tak si myslím, že to ihned pochopí.


Řada lidí má pocit, že současné umění je uzavřené a mluví samo k sobě. Kde podle tebe Sdílené existence tuto bariéru narušují? A kde ji naopak vědomě nechávají stát?

A ono ve skutečnosti mluví o tom, co žijeme! Díla na výstavu jsem se snažila tematicky vybrat tak, aby mohly rezonovat se zkušeností různých návštěvníků, ať místních, tak zahraničních. Myslím si, že všeobecně díla stavící na participaci, komunitě a akci nabízejí skvělý prostor pro poznání něčeho nového, pro neformální edukaci a zážitek z formátu, který je nevšední a možná i přístupnější pro širší okruh návštěvníků. V tomto aspektu si myslím, že je výstava rozhodně hodně bohatá a také výrazně vystupuje ven z white cube Domu umění Ústí nad Labem, prolíná se s běžným životem „venku“. Kromě těchto děl jsou na výstavě ale zastoupeny i klasické formáty – záznamy performance, kostýmy, instalace, videa. Určitá zažitá pravidla a očekávání z galerijního prostoru fungují i tady – ovšem jsou podpořena architekturou, která opticky a metaforicky díla propojuje, nechává je vzájemně komunikovat a pomáhá dovyprávět téma výstavního celku. Taky k výstavě vznikl katalog ve formě novin s doprovodnými texty odhalujícími principy tvorby autorstva a procesy vzniku děl (a s křížovkou uprostřed :). V rakouských institucích jsem se inspirovala kurátorskými texty v jednoduchém jazyce, které se tam těší velké oblibě, protože návštěvníka neudusají těžkým kurátorským textem a svým stručným sdělením nespotřebují tolik pozornosti a jsou tak v předávání informací funkční. Takže jsou na výstavě k dispozici dvě verze textu – obsáhlejší v novinách a stručný na A4.

Mezinárodní kolektiv Slavs and Tatars pracuje s jazykem, identitou a kulturními napětími. Jak důležité pro tebe bylo propojit lokální zkušenosti se širším, mezinárodním kontextem?

Bylo to pro mě důležité, chtěla jsem ukázat témata, která rezonují za hranicemi, ale přesto se naší společnosti a kulturního prostoru bytostně týkají. Slavs skvěle propojují různé protichůdné myšlenky a významové vrstvy a je tomu tak i v instalaci, kterou pro DUÚL vytvořili a kterou se prolínají odkazy na důležitost čtení i křesťanskou tradici. Do češtiny volně přeložený citát, který dominuje stěně hned u vchodu do výstavního prostoru, pochází z díla filosofa Johanna Georga Hamanna z 18. století. To byla osobnost ve své době velmi avantgardní – křesťanství a filosofii propojoval s erotikou a kritizoval také racionalitu, kterou přinášelo osvícenství. Podle něj nestálo lidské vědění jen na faktech a vědě, ale i něčem intuitivním nebo smyslovém, což je důležité připomínat i v současné společnosti, která je silně ovlivněná digitálními technologiemi. Celkově se mi hodně líbí, jaký mnohovrstevnatý mix jejich dílo prezentuje, čím více se tím zabýváte, tím další kontexty se odkrývají. 


Výstava klade důraz na proces a dlouhodobé vztahy. Co si z tohoto přístupu může odnést někdo, kdo pracuje mimo umělecký provoz? Třeba v kultuře, vzdělávání nebo komunitních projektech?

Upřímně doufám, že to může být pozitivní zkušenost kontaktu s uměním a třeba i překvapení nebo myšlenkový posun v tom, jaké formy může současné výtvarné umění mít, jakými tématy se může zabývat a že je můžeme spolutvořit. Nicolas Bourriaud, jehož myšlenkami je výstava inspirovaná, vidí v kolektivních typech děl sílu, která může pomoci obnovovat sociální vazby, vzbudit zájem o druhé a navzdory sebestřednému individualismu naší společnosti, pomoci připomínat, že jsme součástí celku. Podobná díla, která pracují se skupinou, participací aj. jsou pro něj důležitá, protože umožňují fyzické setkávání lidí, výměnu informací, zkušeností a sdílení zážitků. Jde mu o dynamiku a pohyb děl, křížení a vytváření svazku vztahů se světem i lidmi navzájem. Vždycky ale záleží na jednotlivci a tomu, co si do galerie přináší s sebou – a taky ochotě vystoupit z vlastní komfortní zóny, sociální bubliny a naslouchat jinému názoru, vnímat něco neznámého. 

V kontextu akademického prostředí se často mluví o propojování výzkumu, praxe a regionu. Vnímáš Sdílené existence jako příklad toho, jak může takové propojení fungovat v praxi?

Určitě, celá řada děl na výstavě jsou výsledky dlouhodobých umělecko-výzkumných projektů a vlastně i uměleckých doktorských projektů autorstva z Fakulty umění a designu UJEP. Takže si je člověk může na výstavě zažít a poznat na vlastní kůži – a jak to funguje na ostatní mě samozřejmě zajímá hodně, pokud by mi někdo chtěl sdělit svůj poznatek, budu ráda! Nicméně jsem chtěla ještě dodat, že pro mě byla v tomto ohledu důležitá také linie kurátorských a uměleckých projektů, které již v Ústeckém kraji vznikly v minulosti a pracovaly s jeho specifickou sociálně-kulturní pozicí a často velmi mezioborově. Mám na mysli třeba velký výstavní projekt Univerzita Předlice propojující studující, pedagogy/žky Fakulty umění a designu UJEP s vyloučenou lokalitou ústeckých Předlic i další výstavy, které realizoval Michal Koleček nebo ty, které se objevily v galerii Hraničář. Původně jsem k výstavě chtěla zrealizovat ještě debatu s tvůrci a participanty těchto projektů – zajímalo by mě, jak se oni sami koukají na tyhle projekty s odstupem času. Nakonec ale už by byl doprovodný program výstavy moc robustní a nezrealizovali jsme jí.

Zajímá mě komunita. Ne jako pojem, ale jako skuteční lidé. Máš pocit, že se kolem výstavy může vytvořit něco víc než jen okruh návštěvníků? Nějaká dočasná, ale sdílená energie?

V tomto ohledu bych určitě zmínila vernisáž, která se mi hodně líbila a přišla mi přirozená, uvolněná. V tom si myslím, že skvěle zafungovala hlavně performativní večeře umělce Ramiro Wonga, která atmosféru prolomila díky jídlu a společnému stolování, což jsou skvělé propojující prvky vytvářející jedinečný společný zážitek. Jídlo ale autor zkoumá i z hlediska kulturní identity – propojoval zde proto peruánské speciality s historickými recepty, které se objevovaly v dělnické stravě v Ústí nad Labem. Dočasné propojení, synergii si myslím, že přinesla i další participativní díla vzniknuvší v rámci výstavy, třeba autorky Helush Yiraq, která vytvořila kolektivní dílo založené na uměleckém zkoumání sněhu v Krušných horách. Obojí tak vlastně stojí na společném zažívání něčeho, s čím sice máme běžnou zkušenost, ale díky novému rámci ji můžeme prožít a poznat jinak a sdílet, jak to vnímají ostatní.

Myslíš si, že podobné projekty mohou posílit sebevědomí místních iniciativ, kreativců nebo institucí, i když jejich dopad není hned vidět?

Všeobecně si myslím, že to, co mohou obdobné projekty zasít, je potřeba postupného, trpělivého a dlouhodobého budování vztahů, ať už v sousedství nebo v jiném společenství. Možná mohou přinést i prostou zkušenost, že můžeme být viděni, vyslyšeni a mít možnost vyprávět vlastní příběh, nehledě na to, z jakého prostředí člověk přichází. Důležitým aspektem těchto děl je také přístup ke kolektivnímu autorství, rovnému přístupu, kterému se ve svém díle věnuje mimo jiné významná kunsthistorička Claire Bishop. Pro tu je participativní umění velkým tématem a říká, že tyto formy umění vědomě nabourávají zažité hierarchie a ukazují vzor skutečně participativní a rovnostářské společnosti – prostředku sociální i politické změny. Takže i kdyby to měla být inspirace v tom, jaké aktivity realizuje někdo jiný, networking, inspirace určitými principy, má to určitě smysl.

Petra Widžová (*1991) je absolventkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a oboru Kurátorská studia na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, kde v současnosti pokračuje doktorským výzkumem problematiky uměleckých pozůstalostí. Ve své praxi se věnuje kulturnímu managementu a je nezávislou kurátorkou současného vizuálního umění. Zaměřuje se především na realizaci kolektivních výstav pramenících z interdisciplinárního kurátorského výzkumu (Logika růstu 2023, MUD Benešov, Good job 2024, Galerie Hraničář, připravované Shared existences 2025, Dům umění Ústí nad Labem, Ateliér / realité 2026, GAMPA Pardubice). Je spoluzakladatelkou a kurátorkou projektu Artmat zaměřeného na prezentaci mladých současných umělců/kyň ve veřejném prostoru, v rámci kterého od roku 2021 rozvíjí mezinárodní spolupráci s Českými centry. Spoluzaložila galerii Vitríny Frýdlantská (dnes Vitríny Artbiom) a festival Otevřené ateliéry Praha.

Kompletní informace o mezinárodní skupinové výstavě Sdílené existence ZDE 

foto Filip Trubač a Sarah Janoušková (skupinová fotka z natáčení podcastu FASTFUD)