Zkusme chvíli pozorně naslouchat svému okolí. Vizuální vjemy nás obklopují na každém kroku, ale zvukům kolem nás nevěnujeme příliš vědomé pozornosti. Jak zní město, les nebo jen obyčejné ráno? A dokázali bychom to vůbec popsat nebo zachytit nahrávkou? Pojďme se ponořit do zvukových prostředí, kde se z běžného šumu může stát fascinující krajina plná významů, emocí i příběhů.
Jak to tam vypadá? Tuto otázku klademe velmi často. Z nějakého důvodu je naše kultura orientovaná výrazně vizuálně. Málokdy se někdo zeptá, jak některé místo zní. Spíš by ho zajímalo, co někdo říkal. Jako by jiné zvuky, než řeč, neměly v sobě podstatnější sdělení. Zvuk povětšinou registrujeme na pozadí vjemů. Slyšíme, ale neumíme poslouchat. Nedávno jsem přemýšlel o tom, jak zní město Ústí nad Labem, zda má nějaké charakteristické zvuky, na jejichž základě by bylo rozpoznatelné. Vzpomněl jsem si, jak mě jednou překvapil hluk železnice při procházce k Vaňovskému vodopádu. Hluboké údolí Labe lemuje dráha po obou jeho březích. Pokud projíždí vlaky v jednu chvíli Vaňovem i Střekovem, odráží se jejich rachot od příkrých svahů a vytváří nečekaně silnou hlukovou kulisu. Také jsem si vzpomněl na hukot Spolchemie, nebo zvuky ústeckého západního nádraží, které se nesou až na Klíši. Nejsem si ale úplně jistý, jestli bych Ústí z nahrávky nebo poslepu poznal. Možná stále ještě nenaslouchám svému okolí dostatečně pozorně.
V 60. letech 20. století přišel kanadský hudební skladatel R. M. Schafer s pojmy „zvuková krajina“ a „zvukové prostředí“. Pozoroval, jaké zvuky nás obklopují, jak je vnímáme a interpretujeme a kde jsou hranice hudby. Spolu se svými kolegy ze Simon Fraser University ve Vancouveru začal mapovat, nahrávat a katalogizovat zvukové prostředí města a jeho okolí. V souvislosti s tím si uvědomili, že tato prostředí nejsou stálá a proměňují se v čase v souvislosti se změnami ve společnosti. Jejich práce mě silně inspirovala k tomu, abych začal pozorněji naslouchat tomu, co se kolem mě děje.
Vždy mě fascinovala skutečnost, že netušíme, jak zněl svět do vynálezu nahrávacího zařízení. Můžeme si jen domýšlet, jak zněla např. města bez aut, nebo vesnice bez traktorů, sekaček, cirkulárek… Díky kresbě, malbě a grafice si můžeme udělat alespoň hrubou představu, jak vypadal svět před stovkami let. Pro zvuk nic takového, kromě hudební notace, jež zachycuje pouze délku a frekvenci tónu, neexistuje. Zvuk se odehrával vždy jen v přítomném okamžiku. Nahrávací zařízení a specifické mikrofony umožnily zaznamenat a uložit nejen hudbu a mluvené slovo, ale i zvuky rozličných míst a činností. Na jednu stranu je to skvělé – zvuky nemizí a můžeme si je vždy znova přehrát – na druhou stranu si však nemyslím, že bychom se díky tomu naučili lépe slyšet. Možná spíše naopak. K reálným zvukům přidáváme zvuky reprodukované a v takto navrstveném a překrývajícím se zmatku nám nezbývá nic jiného, než ignorovat to, o čem si myslíme, že je nepodstatné.
Zaznamenat zvuk je v současnosti zdánlivě velmi jednoduché. Různá malá přenosná nahrávací zařízení jsou cenově velmi dostupná a jsou také velmi jednoduchá na ovládání. Zdá se tedy, že stačí stisknout tlačítko record a záznam vznikne sám od sebe. Technicky to tak je, co se však týče obsahu, tak je to poněkud komplikovanější. Jsem přesvědčený o tom, že před tím, než se začneme učit zacházet s mikrofony a nahrávadly, měli bychom dokázat vědomě a soustředěně poslouchat. Zdá se to být banální. Vždyť přece slyšíme vše kolem sebe zcela automaticky. Překvapivě je však naše běžné poslouchání docela povrchní. Neuvědomujeme si, co je v jednotlivých vrstvách zvuku, který nás obklopuje, jak je to usazené v prostoru, co to znamená, v jakém vztahu jsou zvuky vůči sobě… Zkušenost se soustředěným poslechem je velmi obohacující. Náhle svět kolem nás získá mnohem hlubší prostor a stane se vjemově mnohem bohatším. Můžeme naslouchat analyticky: rozkrývat a pojmenovávat si jednotlivé zvuky a jejich zdroje, lovit je, vytahovat z hlukové změti. Nebo se nám naslouchání může stát až meditací, kdy jsme vědomím zcela přítomni, zvuky kolem nás procházejí a my je registrujeme, ale nijak nehodnotíme, jsme pouze s nimi.
S takovouto zkušeností se pak nahrávání stane zcela něčím jiným. Jsme schopni se rozhodnout, co je pro záznam důležité a co rušivé, dokážeme zaměřit pozornost na podstatné, identifikovat důležité zvukové objekty, nebo zvukovou stopu správně orámovat. Právě proto připravovaný kurz začne společnými zvukovými procházkami a analýzou i reflexí způsobů našeho naslouchání okolí. Pokusíme se také identifikovat rozdíly mezi tím, jak slyšíme přirozeně a skrze mikrofon a vyzkoušíme si, jak nastavit nahrávací zařízení, abychom zachytili to, co je naším záměrem. Otestujeme několik druhů mikrofonů a nahrávadel a zkusíme identifikovat různé situace hodné zaznamenání. Získané nahrávky následně základním způsobem upravíme tak, aby byly použitelné pro různé záměry.
Jan Krtička je český umělec a pedagog, který ve své tvorbě často využívá zvuk a klade důraz na koncept a prostorové uspořádání. Jeho zájem se soustředí na krajinu a dokumentaci lidských zásahů v ní, přičemž využívá plánovanou náhodu a čerpá z mnohotvárnosti přírody ve spojení s lidským elementem. Spolu s Robertem Vlasákem vede na FUD UJEP ateliér Přírodní materiály. Vedle umělecké a pedagogické práce připravil jak editor k vydání publikace Dokumentace umění a Sound and Environment: Contemporary Approaches to Sonic Ecology in Art.
foto Jiří Dvořák a archiv Jana Krtičky