Rozhovor s Lukášem Houserem, novým městským architektem v Děčíně, zahajuje sérii interview s inspirativními lidmi z kulturního a kreativního odvětví, kteří žijí, tvoří a pracují v Ústeckém kraji.
Jak navrhovat město, které bude příjemné k životu, otevřené vůči veřejnosti a odolné vůči klimatické změně? Architekt Lukáš Houser přináší do Děčína zkušenosti z pražského Institutu plánování a rozvoje a důraz na koncepční přístup k veřejnému prostoru. Mluví o potřebě spolupráce mezi aktéry ve městě, o významu transparentnosti a o tom, proč by se městské plánování nemělo dít za zavřenými dveřmi. V rozhovoru reflektuje i to, proč historizující kašna není vždy ideálním symbolem budoucnosti města. A proč je důležité, aby se do tvorby města zapojovali nejen urbanisté, ale i antropologové nebo místní kulturní scéna.
Co vás vedlo k tomu přihlásit se do výběrového řízení na pozici městského architekta v Děčíně?
V první řadě mě na tom zaujala samotná profese. Pozice městského architekta je pro mě atraktivní vzhledem ke zkušenostem, které mám z Institutu plánování a rozvoje v Praze, i vzhledem k měřítku projektů, které se na této úrovni řeší. No a proč konkrétně Děčín? Souvisí to s okolnostmi – v době, kdy jsem se po takové pozici díval, měl právě Děčín vypsané výběrové řízení. Město nabízelo podmínky, které odpovídaly tomu, co jsem očekával. A zároveň je v dostupné vzdálenosti od Prahy, kde žiju. Takže to zvládám jeden den v týdnu – a navíc mám v Praze i rodinu.
V jednom rozhovoru jste říkal, že nevnímáte svou roli tak, že byste měl něco kreslit nebo zásadně navrhovat. Spíš jste mluvil o sobě jako o koordinátorovi, který má formulovat dlouhodobou koncepci.
Já si městského architekta nepředstavuju jako obecního architekta – tedy někoho, kdo kreslí projekty pro obec. Vnímám to spíš jako roli městského plánovače, jak ji popisují i současné výzkumy. Tedy člověka, který je u zrodu, u formulace zadání městských projektů. Který přemýšlí o tom, jak projekt zasadit do prostorového, kulturního, společenského kontextu. A pak sepisuje konkrétní požadavky města pro ty profese, které projekt realizují – architekty, urbanisty, krajináře, designéry. A právě v tomhle chápu tu roli koordinátora. Město totiž vnímám jako soustavu různých aktérů – veřejných, soukromých, státních, neziskových. Každý má nějaký zájem. A ten úkol městského plánovače je koordinovat tyhle zájmy, vyvažovat je, hledat kvalitu, která bude přínosná pro veřejný prostor.
Dá se skrze architekturu kultivovat vztah lidí k místu samotnému? Je to jeden z úkolů městského plánovače?
Myslím si, že to hodně souvisí s procesem vzniku projektů. To je stránka, která se často moc neřeší – spíš se hodnotí výsledek: jestli je to hezké, nebo ošklivé. To je to, co se pak komentuje na sociálních sítích nebo při různých příležitostech. Ale podle mě je právě ten proces hrozně důležitý – diskuze nad zadáním, ale i diskuze v průběhu zpracování projektu. Otázka je, kdo se těch diskuzí účastní. Často se stává, že se všechno odehrává za zavřenými dveřmi, nebo to není dostatečně transparentní. A když se ten proces otevře – třeba skrze participaci, kdy se veřejnost zapojí už během příprav, tak si myslím, že to může vést k tomu, že si lidé ten výsledek opravdu osvojí. A tím si vlastně vytvářejí vztah ke svému místu.
Takže vám záleží na transparentnosti, když připravujete a plánujete?
Jo, určitě.
Dá se transparentnost vnímat i jako nástroj, jak lidem pomoci, aby z města neodcházeli? Aby se tu cítili líp, měli pocit, že budoucnost může být lepší?
Já si to představuju tak, že když se podíváte na města, která jsou hodnocená jako nejpříjemnější k životu – třeba Vídeň nebo Kodaň – tak často najdete i velmi kladné hodnocení otevřenosti radnice. Člověk může přijít, zeptat se, co se ve městě děje, a dostane srozumitelné odpovědi. Má pocit, že se může zapojit do veřejného života. To je podle mě obrovská přidaná hodnota – a i důvod, proč se lidé do takových měst stěhují nebo proč tam zůstávají. Když je ale radnice spíš nepřátelská, tak to má úplně opačný efekt. Lidé ztrácejí zájem se o veřejný prostor starat. Když máte pocit, že chcete něco změnit, oslovíte město, a ono řekne „nás to nezajímá“, tak vás to odradí. Ale když radnice řekne „pojďme hledat cestu“, tak máte pocit, že se dá něco změnit, že se můžete podílet. A to je způsob, jak si město přivlastnit – v dobrém slova smyslu.
A máte pocit, že Děčín má toto prostředí otevřené?
Překvapivě ano. Vlastně mě překvapilo, jak moc je Děčín tomuhle přístupu nakloněný. Bylo to pro mě velmi příjemné zjištění. Jeden z důvodů, proč jsem se sem přihlásil, byl i ten, že už se ve veřejném prostoru něco děje – třeba revitalizace Podmokel. Říkal jsem si, že to je město, které už má nějakým způsobem nastartováno. A to mi přišlo jako dobrý základ.
Další téma, které se objevilo i ve vašem životopise, je koncept tzv. chytrého města. Jak si představujete „chytrý Děčín“? Co pro vás ten pojem znamená?
Záleží, jestli tím myslíme udržitelné město. Osobně nemám moc rád to spojení „smart city“. Je to sice terminus technicus, ale podle mě je ten pojem často nadužívaný nebo zneužívaný – bývá spojovaný hlavně s technicistními přístupy, které neberou v potaz lidský faktor. „Smart city“ se často orientuje na data, jejich sběr a přetavování do různých aplikací. To samozřejmě může městu v lecčem pomoct – třeba v dopravě nebo správě energií. Ale to, co mě zajímá víc, je, jak města ovlivňují klimatickou změnu – tím, jak se v nich pohybujeme, jak spotřebováváme, jak žijeme. V rámci svého doktorského studia se věnuju právě tématu udržitelného města. To znamená mimo jiné i rozdělení města do menších měřítek – do jednotek, které jsou uchopitelné komunitně, kde se na základě dohody dá něco měnit i v horizontu jednoho lidského života. Zajímá mě, jak navrhovat nebo transformovat čtvrti tak, aby co nejméně přispívaly ke klimatické změně.
Takže pro vás je chytré město spíš otázka environmentálního vývoje než technologického?
Ano, i když technologie v tom samozřejmě hrají svou roli. Ale nejde jen o ně.
A je ten koncept „chytrého města“ podle vás příbuzný s tím, čemu se říká „15minutové město“?
To jsou trochu odlišné věci. 15minutové město je o tom, že všechny základní potřeby by měly být dostupné pěšky nebo na kole – do 15 minut. Chytré technologie tomu můžou pomoct – třeba když aplikace ukáže, že někam nemusím autem, protože tam dojedu na sdíleném kole. Ale je to spíš doplněk. Ten základní princip 15minutového města je urbanistický, ne technologický.
Za tu dobu, co jste v Děčíně, měl jste už možnost setkat se s někým z odborné veřejnosti – s kreativci, lidmi z kultury? Proběhly nějaké rozhovory, výměny názorů?
Zatím bohužel ne. Jediná příležitost, která se tomu trochu blíží, jsou jednání komise pro urbanismus. Tam kromě radních zasedají i architekti z regionu, takže je to určitá forma odborné diskuse. A kdo je určitě významným kulturním aktérem ve městě, je ředitelka zámku – ten má velký podíl na kulturním dění, ale spíš ve smyslu festivalů a kultury zaměřené na turismus. Ale co se týče výtvarníků, divadelníků, lidí, kteří by se pohybovali v současné kultuře a mohli přinést podněty pro veřejný prostor nebo městské projekty, s těmi jsem zatím do kontaktu nepřišel.
Ptám se i proto, že součástí moderního přemýšlení o městě je právě zapojení kulturních a kreativních aktérů. Dřív třeba bývalo běžné, že se ve veřejném prostoru objevovalo výtvarné umění. Uvažujete o tomhle směru taky? Oživovat veřejný prostor uměleckými zásahy?
Určitě. Je to téma, které je pro mě důležité. A stejně jako všechno ostatní bych ho chtěl zasadit do širšího kontextu veřejného prostoru. Jeden z mých hlavních úkolů teď je připravit manuál – nebo spíš soubor pravidel – pro tvorbu veřejného prostranství. A umění ve veřejném prostoru by mělo být jeho součástí. Mělo by být jasně pojmenované, mělo by být definované, jak k němu město přistupuje – ať už jde o existující díla, nebo novou tvorbu. Ve městě už jsou některá umělecká díla, u kterých se řeší třeba péče nebo údržba. To je věc, kterou město nějakým způsobem zajišťuje. Co se týče nové tvorby, zatím jsem nenarazil na ideální místo, kde by něco mohlo vzniknout. Ale třeba nedávno město dokončilo soutěž na obnovu kašny na náměstí – historizující dílo, které bylo původně z konce 19. století. Za války byla kašna roztavena na munici a teď se město rozhodlo ji obnovit v duchu původního návrhu. Proběhla na to umělecká soutěž, vyhráli ji akademičtí sochaři, ale výsledek opět působí historizujícím dojmem. A myslím si, že k tomu neproběhla žádná širší veřejná diskuze – jestli je to opravdu to, co dnes chceme. A to je možná symptomatické.
Myslíte, že by bylo lepší, kdyby proběhla veřejná diskuze a třeba se prosadil názor, že kašna nemá odkazovat k minulosti, ale spíš být současná, směřovat dopředu?
Přesně tak. Mně to v něčem přijde symptomatické pro tohle město. Děčín pořád hledá svoji identitu, kterou ztratil po odsunu Němců. A tu identitu často hledá v nějakém ideálu z meziválečného nebo dokonce předválečného období. Velmi těžko se hledá směr dopředu, velmi těžko se buduje současnost. Ale možná právě v tom veřejném prostoru je cesta. Já sice umění nerozumím tolik jako třeba urbanismu nebo rozvoji města, ale přijde mi, že když se dostaneme do bodu, kdy budeme zadávat projekt veřejného prostranství, tak vlastně můžeme přemýšlet úplně nově. Můžeme odhlédnout od těch zátěží minulosti. A možná tím dát městu novou, současnou tvář.
Všiml jsem si, že jste na rozhovor přijel na kole. Kamarád, který žije v Děčíně, mi říkal, že Děčín není moc přátelský k cyklistům. Počítáte s tím, že by se to mohlo změnit? Chtěl byste klást větší důraz na infrastrukturu pro kola?
To bych si hrozně přál. Ale problém je, že automobilová lobby je pořád velmi silná. Veřejný prostor se ve většině případů stále podřizuje potřebám aut – a potřeby pěších nebo cyklistů se do té debaty dostávají hrozně těžko. Myslím si, že i mezi dopravními inženýry se ta situace pomalu začíná měnit, ale je to proces, který jde hodně pomalu. Moje ideální představa města je taková, že si všechno, co potřebuju, obstarám pěšky nebo na kole. Mezi Děčínem a Podmokly to na kole zvládnete během patnácti minut. Ty vzdálenosti tady nejsou problém. Jistě, do kopců už je to horší. Mezi Děčínem a Podmokly by se to dalo krásně propojit – třeba cyklostezkou podél železnice – ta brzy vznikne. Tyhle dvě části města jsou dostatečně rovinaté na to, aby cyklistický provoz mohl fungovat skvěle. Ale muselo by se to trochu odehrát i na úkor automobilové dopravy. A to je, jak víme, v českém prostředí pořád ještě složité.
V roli městského architekta pracujete na částečný úvazek a sám. Máte vizi, že byste nezůstal v pozici osamocen? A jaké lidi byste vlastně k sobě potřeboval?
Ano, už během několika týdnů by se mělo vypsat výběrové řízení na nového zaměstnance magistrátu – přímo jako člena. Já tomu říkám „kancelář architekta města Děčín“. Podobně jako má Ústí svou kancelář architekta města, myslím si, že Děčín je dostatečně velký – skoro jako Karlovy Vary, které ji mají také – takže si něco takového rozhodně zaslouží. Zatím přibude jeden člověk, uvidíme, jestli práce bude tolik, že by se kancelář mohla časem ještě rozšířit. Ale představuju si, že by její základ měli tvořit koncepčně uvažující architekti nebo urbanisté. A co je podle mě nezbytné, je mít také dopravního specialistu, krajinářského architekta nebo architektku. A pak je tu ještě jedna důležitá složka – někdo, kdo rozumí sociologii nebo antropologii. Někdo, kdo má zkušenost s lidským faktorem a se zapojováním lidí do městských projektů. To je podle mě klíčové. To je důležité zmínit. Mám s tím velmi dobrou zkušenost z pražského prostředí. Pracovali jsme tam na projektu ve spolupráci se sociálním antropologem, který strávil měsíce v daném území. A díky tomu nám velmi přesně zprostředkoval místní kontext, pomohl nám zorientovat se.
Lukáš Houser
Architekt se zkušenostmi s navrhováním staveb a vedením projektů obytných staveb a občanské vybavenosti. Jako městský architekt Děčína od roku 2024 koordinuje projekty veřejných prostranství a rozvoj města. Jako urbanista se také podílí na plánování nových městských čtvrtí v Praze a okolí. Na udržitelný rozvoj měst je zaměřený jeho doktorandský výzkum na FA VUT s názvem Udržitelné čtvrti: nástroje pro strategické plánování rozvoje sousedství. Lukáš Houser je spoluautorem několika odborných publikací zaměřených na participativní bydlení a dočasné využití městského prostoru. Podílel se například na vzniku Manuálu participativního bydlení a píše také o dočasném využití v plánování měst. (zdroj: ctharchitekti.cz)
